Co mi řekl starý strom...bezejmená válečnice

23. listopadu 2015 v 14:18 | ay-chan |  hentai (neboli-hetero XD )


Jednou, běhěm horkého letního dne jsem šla po staré cestičce mezi poli. Stébla obilí se pohupovala v lehkém vánku, jako by si s ním hrála. V obdivu krásy tohoto dne se v mém výhledu ocitl starý dub na malém kopečku u cesty, po které jsem šla. Jeho rozsáhlá koruna zářila, zelené listy ho zdobily, připomínaly smaragdy svým jasem.
Vypadalo to tu překrásně. Dokonalé místo k odpočinku. Chvíle ležení ve stínu byla velice příjemná.
Zdálo se mi, že slyším hlas. Byl starý a chraptivý. Zněl vzdáleně, ale i přes to byl blízko, téměř vedle mě. Došlo mi,kdo mluví,ten starý strom ke mě promlouval. "Již mnoho let jsem tu osamocen mezi stébly a nikdo se zde po tu dlouhou dobu nezastavil. Potěšila mne tvá přítomnost a za to ti povím příběh jehož začátek započal ve stejný den jako dnes již před více jak dvě stě lety.Ty ho pak můžeš vyprávět,aby nikdy nebyl zapomenut".

Náhle mi ztěžkla víčka. Mé oči se pomalu zavřeli. Strom mi vyprávěl svůj příběh,který se se promítal v mé mysli...nebo jsem se v něm ocitla jako divák.
V letní den jako tento šla po cestě dívka oblečena v kůžích,válečném oděvu,nejspíše barbarském,s mečem u pasu. Odhadem šestnáct let,což není moc vhodný věk na držení meče,obzláště u dívky,ale já nemohu něco takového soudit jelikož nevím jaká je toto doba.
Kůži lehce snědou,vlasy černé spletené do copu. V dravých očích temnějších než noc bylo poznat osamění,utrpení a duši jež nezlomí ani nejkrutější války. Šla tou samou cestičkou a spatřila dub pod jehož korunou se nacházel příjemný stín. Ulehla do jemných stébel trávy a nechala se hladit vánkem po alabastrových tvářích. Po té co otevřela své oči se ohlédla do polí za sebou. Zavládlo bezvětří. Za oblilím byla vidět skupina vršků hlav v přilbách. Naše zřejmě hrdinka příběhu se zvedla a rozeběhla se k městu,které stálo hned u pole, ale nyní tu už není,když tu ležím já. Ve chvíli, kdy minula bránu se z polí vynořila skupina ozbrojených mužů nesoucí prapor s černým drakem.

Volali na ni. Ona však běžela dál. Skryla se za hradbami města. Přikrčila se za sudy a držela si paži. Až nyní jsem si povšimla řezné rány od ramene po loket. Nebyla hluboká,ale nebylo to nic hezkého. Hledala ve městě lepší místo. Narazila na malý krámek s bylinkami. Vběhla do něj. Za pultíkem stál velice starý pán. Jeho laskavost byla zřejmá už od prvního pohledu. Vlídným hlasem promluvil "Jenom klid děvče,pomohu vám pokud chcete nebo jen ošetřím vaše zranění. Dobře?"
Dívka se chvíli vyděšeně rozhlížela po krámku. "Děkuji,stačí ošetření nerada,bych vám způsobila potíže,které mne nyní všude hledají." Starý muž se pousmál a přivolal nějakého chlapce "Zero,můj vnuku. Potřebuji,aby jsi tuto mladou dámu odvedl do naší světnice a ošetřil ji a dej jí nějaké čisté šaty než vyčistíme ty její od krve."
"Ne, nemohu se zdržet ohrozím vás. Prosím" ohradila se válečnice.

Muž se rozesmál. Postrčil ji směrem ke svému vnukovi. Jeho vnuk měl sněhově bílé vlasy a chladně modré oči,mohlo mu být tak devatenáct.Ten ji odvedl do světnice,ošetřil a dal jí čistý šat přesně podle rozkazů starého pána.
Následně ji přivedl do jednoho pokoje. "Počkej...to nemohu přijmout musím odejít" zarazila ho. "Vím,že nám nedůvěřuješ,ale prosím řekni mi před čím utíkáš a proč ano?" odvětil Zero. Válečnice se zlhuboka nadechla a pokynula hlavou ať jdou do místnosti,protože chodba není vhodné místo na rozhovor. Usadili se na posteli. Zero kývl s výrazem říkajícím...mluv.
"Pronásledují mě a teď se podrž, temní barbaři z království Černého draka. Urazila jsem jejich vládce...odmítla jsem se stát součástí jeho armád a to je vše co si pamatuji" dokončila válečnice svůj příběh. "A jaké je tvé jméno?" Zerův zájem o jméno se válečnici nelíbil,ale odpověděla.
"Já nevím,asi žádné nemám".

"Nevěřím,každý má jméno. A jestli ne, tak ti nějaké vymyslím,protože ti musím nějak říkat když tu chvíli zůstaneš ať chceš nebo ne....s tou rukou nikam nepůjdeš" pravil s naprosto vážným výrazem Zero. Samozřejmě válečnice nesouhlasila,bála se o bezpečí starého pána a nyní i o Zerovo. Nechtěla působit potíže lidem,co jí pomohli. Nemohla utéct,Zerovi se její síla jakožto zraněné nevyrovnala a také ji v pokoji zamykal. Pravidelně jí nosil jídlo a staral se o ni.
Uteklo mnoho dní. Seděla v pokoji a plakala. V klíčové dírce lehounce zachrastil klíč. Dveře se otevřeli. Zero si všiml pomalu zasychajících slz na jejích tvářích. Zavřel dveře,odložil tác s jídlem a rychle si sedl vedle ní. Objal ji a zašeptal "Proč pláčeš? Pokud jsi nešťastná budu též".
Válčnice zvedla zrak. S rudými tvářemi pohlédla na Zera. "CO?"
Zero váhal zda ji to nevyděsí. Nakonec však svou myšlenku vyslovil "Já tě mám rád...ty moje bezejmená". Válečnice zcela ohromena odpovědí netušila,jak reagovat. Pokusila se tedy o ztručnou odpověď "Já tebe také,ale již brzy musím odejít, je jen otázkou času než mě naleznou prosím pochop,že jsem pro tvou rodinu nebezpečím". Zerovi se ta část s odchodem vůbec nelíbila.
Zavrtěl hlavou,nechtěl dopustit,aby žila stejně jako před tím než k nim přišla. Z jejích historek pochopil,že byla vždy sama a každou chvíli ji něco ohrožovalo. "Ne,já žádám tebe ať zůstaneš. Pokud odejdeš...půjdu za tebou. Nedovolím ti samotné čelit těm barbarům. Jsou to více jak tři týdny a stále tě nenašli" zamítl tak její žádost na odchod.

Na pár vteřin zůstal sedět poté vstal,zvedl malinký papírek z tácu s jídlem a podal ho válečnici se slovy "To je tvé nové jméno snad se ti bude líbit".
Na papírku bylo napsáno Dayna [Dejna].
Skoro nepostřehnutelný úsměv se objevil na dívčině tváři.
Zero byl nadšený nejen,že se ho má ráda,ale ještě k tomu se jí i líbilo jméno,které jí osobně vybral. Jedna věc ho však trápila...Daynina ruka se vůbe nehojila, naopak se zdálo zranění ještě horší.
"Zero prosím musím odejít jsem pro vás nebezpečím prosím propusť mě poradím si" snažila se ho Dayna přemluvit.
Jeho oči posmutněly. "Proč? Stále chceš odejít ikdyž víš co k tobě cítím? Nejsem pro tebe dost dobrý?" tyto dotazy říkal se žalem v modrých očích Zero. Dayna sklopila hlavu pootevřela pusu a snažila se hovořit co nejklidněji to šlo "Tak to není. Nejde o to,že chci odejít...nechci jenže ohrožuji tebe i starého pána! Prosím pochop já tě také mám ráda,ale opravdu nechci,aby se ti cokoli stalo,nepřežila bych to".
Zerův pohled se rozjasnil a smutné rty se mu přeměnily na úsměv. Znovu,tentokrát pevněji, ji objal. Náhle se z krámku ozval jásot a uvítání. Zero zvedl hlavu,chytil Daynu za ruku a běžel do krámku i s ní.
Cestou se ho Dayna asi osmkrát zeptala,co se dějě. Reagoval pouze úsměvěm. Jakmile vběhli do krámku,čekalo Daynu nemilé překvapení,stáli zde dva lidé žena a chlapec. Malý čerovlasý chlapec s modrýma očima a žena s hnědými vlasy a oči skoro zlaté.
"Bratříčku, maminko vítejte zpět..jaká byla cesta?" jásal Zero z návratu členů své rodiny. Dayně se sevřelo hrdlo. Pocit nejistoty a strach ji ochromil. Místo dvou lidí teď ohrožuje čtyři. Zmatek v hlavě se zhoršuje. Co má nyní dělat? Nemůže je přeci všechny vystavit tomu riziku. "Děvče..jakpak se jmenuješ?" ptala se jí Zerova matka. "Já já jsem..." svou větu nedořekla,z úskosti omdlela. Zerovi jako,by se srdce zastavilo. Okamžitě šel k ní,zvedl ji a odnesl do pokoje. Měla horečku,a nejspíše i velké bolesti kvůli ruce,která se jí vůbec nehojila. Neprobouzela se. Sny,ne to nebyly sny,ale noční můry. Ze spaní tiše volala o pomoc. Zerovi hrubé ruce od práce pro jeho děděčka svíraly tu jeji.
Říci,že měl starosti je dosti slabé slovo. Nehl se od ní ani na milimetr. Měnil jí obvazy,dával obklady na čelo. Snažil se,aby jedla i pila.
"Probuď se...ty moje,moje bezejmená...Dayno" šeptal jí do ucha s nadějí.
Po dva dny se nezvedla z postele. Horečky zmizely až den třetí,v den kdy se probudila a vypadala jako někdo jiný. Již nebyla tmavovlasá. Vlasy byly blond a oči z téměř černých zelené. Zero dostal strach. Čím to může být? Jak se člověk dokáže takto změnit za pár chvil?
"Dayno? Jsi to ty? J-jak se..." hlas mu selhal. Ona vypadala spokojeně. "To nic. Netrap se tím za pár dní to zmizí a budu vypadat jako dřív" uklidňovala ho. "Jenže jak?" nedal pokoj a ptal se dál.

"Přestal by jsi to laskavě řešit,není to důležité" naštvala se Dayna. Rozhodla se o tom dále nemluvit. Zero se s tím musel smířit. Prozatím se přes tuto velkou změnu bude muset přenést.
Vím sice,že se jedná o sen,o příběh od starého stromu jenže kdykoli někteří lidé z příběhu na něco myslí nebo něco cítí,cítím to také.
Například v této chvíli Dayna lže,ano bude vypadat jako dříve.
Zároveň však má strach,že se něco stane a ona tak bude vypadat pořád. Mám pocit,že to Zero tuší. "Vlastně jsi moc hezká i když vypadáš jinak" snažil se jí zalichotit. Myslel to upřímně,ale nebyl jsi jistý jak se vyjádřit jen, proto že si již nebyl jist jestli se nezměnila i její povaha.

Starosti si dělat nemusel jenže si nemohl pomoci. Vše jako,by se změnilo i když většina byla stále stejná. Dayna se začala usmívat. Takový veselý a vlídný úsměv jsem ještě nikdy neviděla a Zero z něj byl překvapen. Neudržel se a také se usmál. Nikdy se Dayna takto neusmála. Většinu času se tvářila sklíčeně.
Stále nedokázala vstát z postele,horečka ji příliš oslabila.
"Kdyby jsi tak měla takový úsměv stále" přál si "a usmívala se jen na mě" dokončil Zero. Tváře se začervenaly a úsměv rozšířil. Nyní s vlasy zlátými jako sluneční paprsky a očima zelenýma jako letní louky a květy na takové louce v nich jsou duhové jiskřičky štěstí. Naopak v Zerových očích je chlad ledových krystalků a vloček padajících v polární záři. Je v nich vidět jeho uzavřenost.
Nesvěřil se nikdy s ničím co,by ho trápilo. Nikdy si nestěžoval ani jako malý. Je dost tichý. Mluví jen s Daynou,ne moc,ale jí to stačí.
Sama moc nemluví ze strachu,že řekne něco špatně. Ze své minulosti si sice nic nepamatuje jenže něco v ní má pocit,jako by ji mluvení již kdysi vystavilo něčemu nepříjemnému. Snažila se vzpomenout...nešlo to.

Smutek v srdci nezmizel. Její rodina a život jsou navždy pryč a ona ani neví co se stalo. Mysela si,že to zavinila. Možná to chtěla zapomenout a právě proto si nedokáže na nic vzpomenout. Kéž by to tak věděla jistě.
"Nad čím zase přemýšlíš?" ptal se Zero starostlivě. Odpověď chvíli travala,ale nakonec byla velice stručná "Nad ničím". Zero se zamračil,podíval se na ni "To říkáš pokaždé. Nikdy mi neřekneš pravdu".
Dayna mu ji chtěla říct,ale nevěděla jak přesně ji pak vysvětlit. Raději lhala. Netuším proč se snažila tajit něco takového. Prostě jen zapomněla a asi se za to styděla.
Naštěstí ji i přes tyto malé lži miloval. Vyjímečnost jejího úsměvu pokaždé,když se za to zlobil spočívala v tom,že byl veselejší než jindy.
"Ah vžycky jsi tak roztomilí když se zlobíš" povzdychla si Dayna. Objal ji se slovy "Proč vždy řekneš něco z čeho mám chuť tě políbit".
Dayna ucítila hřejivý pocit na hrudi,který ji donutil říci "Tak proč to neuděláš?". Zera to překvapilo "S-smím opravdu?". Přikývla. "Mohla by jsi zavřít oči? Trochu se stydím,je to má první pusa".
Další přikývnutí. Poposedla jsi blíž k němu. Položila ruku na tu jeho a zavřela oči. Lehounce našpulila rty připravené na polibek. Slyšela Zerův hluboký nádech. Pomalu se k ní neklonil,zavřel oči,položil jí ruku na tvář. Lehce si ji přitáhl a velmi něžně ji políbil. Oba měli na tvářích slabý ruměnec. Netrvalo to déle než pár vteřin. Dayna měla v hrudi nikdy nezažitý hřejivý pocit.
Zerovi se nechtělo ji pustit. Nějak se to prodloužilo. Když se slovy "Zero,volá tě matka" otevřel dveře jeho mladší bratr jménem Jason.
Když si uvědomil,že je vyrušil začal se omouvat. "Já se omlouvám,nechtěl jsem vás vyrušit.Promiňte mi" říkal Jason roztřeseným hlasem,jako by se něčeho bál.
Dayna pokynula rukou ať jde blíž k ní a utěšila ho "To nic. Nemusíš se za nic omlouvat,nemohl jsi vědět jestli neděláme něco takového". Sladký úsměv v její tváři jej zcela uklidnil. Zhuboka se nadechl a zopakoval svá předchozí slova "Volá tě matka". Zero mu neodpovídal,tvářil se nevlídně. Dayna do něj drkla a pohledem mu naznačila zvedni se a jdi.Jeho pohled říkal spíš něco jako musím?.

Kývla a postrčila ho "Klidně jdi tvůj bratr na mě na tu chvíli dohlédne". Nebyl z toho nadšený,ale odešel a zanechal jis Jasonem [Džejsnem].
Jason měl spoustu otázek "Jaké je tedy tvé jméno? Proč vypadáš jinak než poprvé? Co je mezi tebou a mým bratrem?"... Dayně se podařilo ho zastavit "Zpomal trochu...vždyť ti ani nemohu stíhat odpovědět". Jason se zase omluvil a požádal ji o odpovědi.
"Mé jméno je Dayna a dal mi ho tvůj bratr,protože já si to své nepamatuji. Vypadám jinak,to ano,ale je těžké to vysvětlit,nerada o tom mluvím. A mezi mnou a Zerem je...no...jsme...nevím jak to říct,prostě mě rád".

"Aha,škoda že o tom nechceš mluvit. A víš,že jsi jeho první děvče?" nepřestal Jason. Dayna se ho snažila umlčet "Ano vím. A ne,opravdu o tom mluvit nebudu. Prosím jsem stále vyčerpaná...". Jason konečně zmlkl. Dveře zaskřípaly. Stála tam Zerova matka "Jmenuji se Valencie. Ráda tě poznávám Dayno". Vypadala vážně moc mile a laskavě.
"Já vás také. Je mi ctí,že mě necháváte zotavit ve vašem domě i když nevíte...jsem cizí" říkala Dayna se vší slušností.
"Pověz mi,čím sis vysloužila pozornost mého syna,už léta se na nikoho neusmál. Od doby,kdy můj manžel zemřel" chtěla Valencie zjistit "A prosím nevykej mi". Dayna netušila,co na to říct. Jak měla zrovna toto vysvětlit? Nakonec se pokusila aspoň něco říci
"Netuším. Vím jen že mi řekl,že mě...miluje. Sama jsem byla zaskočena v tu chvíli. A nerozumím tomu,od doby co mi pomohl se usmívá stále. A sice je trochu pozdě...upřímnou soustrast".

Valencie se usmála. Naklonila se k ní a zašeptala jí do ucha,aby to Jason neslyšel. Naštěstí pro mě jsem vše slyšela. Přesně Valencie říkala "Prosím,nedopusť aby se ještě nikdy přestal smát. Slib mi to".
Jediné na co se pak Dayna zmohla bylo tichounké "ano".
Valenciin výraz se změnil na ještě šťatnější úsměv. V o čích se jí zaleskly slzy.
Již se vrátil Zero se svým rozzlobeným výrazem "Jasone prosím odejdi,matko prosím ty také". Na tuto žádost se oba zvedli a odešli.
"Proč měli odejít? Nevadili tu" zlobila se Dayna za jejich vyhození z pokoje. Váhavá odezva "Nechtěl jsem je tu. Chci tu být jen s tebou" ji sice potěšila,ale neuklidnila. Sedl si na postel vedle ní "Já nechtěl,aby nás rušili". "Rušili při čem?" Dyanino zneklidnění se zhoršilo. A však Zero vypadal spokojen "Při naší druhé puse...pokud nevadí?".
Nijak neprotestovala. Jen se usmívala. On zase netušil,co si myslet o té její reakci. Bral ji jako jasné ano.
Což i bylo tak myšleno. Nějakou dobu jen koukali jeden na druhého. "Netuším proč,ale teď již nejsem schopen udělat to stejně jako před tím" říkal Zero tiše,styděl se. Daynin smích prořízl ticho. "Trochu nechápu čemu se směješ...!" připadal si poníženě.
"Já se směji,protože když se stydíš vypadáš tak roztomile,že nic jiného nedokážu" snažila se nesmát.

"Já se nestydím...jen nevím jak" řekl důrazným hlasem. S lehkým úsměvem na rtech se pokusila zvednout,ale přepadla a Zero ji musel chytat. "Opatrně,ještě nejsi úplně zdravá" strachoval se.

"Ne,já chci jít ven. Nebaví mě ležet" odvětila důrazně a s pohledem toužícím po slunci.

"Dobrá"povzdychl si "jen pro tentokrát". Musela pomalu vstát a obléci se. Za krámkem byla velká,myslím si,že nekonečná,zahrada. Zelená tráva se táhla,kam oko dohlédlo.
V ní se smály květiny exotických barev a vůní. Nejvíce však zdobily zahradu bílé lilie a růže všech barev. Jen jedna růže měla barvu černou. U ní se Dayna zastavila "Je nádherná".Nad kětinami se vzpínali ovocné stromy.
V nejzadnější části byly záhonky s bylinkami a zeleninou. Vedle rostly jahody a borůvky s malinami a ostružinami. Stál zde i malinký skleník kvůli rostlinám,které potřebují více vlhký vzduch. Více než zahrada,to byla louka,protože většina rostla přirozeně. Dayna se chtěla proběhnout. Neváhala s rozeběhla se. Brzy se zadýchala a zastavila. Znovu chtěla běžet. Zero ji chyti s chtěl ji stáhout zpět,aby už neběhala. Místo toho na něj spadla. Při tom pádu si dali nevědomky pusu,ale ani poté si polibky dávat nepřestali.

"Prý nevím jak" smála se Dayna. Zerovi to nedalo "Nesměj se,nevěděl jsem". Konečně jí bylo lépe. Vlasy tmavly,oči též. Pomalu se blížil čas jejího odchodu. Síly se jí vraceli. Odejít nechtěla,ale zdržela se moc dlouho.
Pocit nejistoty ji nikdy neopustil.Jeden způsob,jak by molha zůstat existoval,ale nikdy by se nevzdala těm barbarům.Horší potupu si nedokázala ani představit.
"Je způsob,jak mohu zůstat s tebou,ale znamená to jít za barbary a omluvit se a nechat se zbičovat přede všemi" Daynin tón byl plný znechucení. Zerovi došlo,proč to říká "Stále chceš odejít...chápu a nedovolím nikomu ti ublížit. Zůstaň tu. Nenajdou tě". Nedala se odbýt "A když ano? Zabijí mě v případě,že se nevzdám a nedopustím,aby moje přítomnost někoho ohrozila".
Začali se hádat. "Ne,nikam nejdeš...nejsi tu snad šťastná?"
"Jsem,ale odejít musím.Nejem malé dítě,umím se o sebe postarat. Od mích šesti let nikoho nemám. Celý život jsem byla mezi barbary. Vím co,to znamená být sám. Nic nevíš o takovém životě. Nech toho a dovol mi odejít" bránila se. "Proč? Neměla by jsi mi tajit tyto věci....Já myslel,že se mnou chceš být" říkal nešťastně.
"Chci...nemůžu. Musím hledat dál" nestručná odpověď byla matoucí,ale víc už Dayna neřeka.

"Hledat?" Zerovi se to nezdálo."Ano hledat. Nebyla jsem vždy sama. A chci je najít. Rodinu už nenajdu,ale ty stvůry co mi ji odvedli ano. A ti mi to rádi poví" rozhodla se přiznat.
Hádka skončila. Zerovi došla slova.
Zmohl se jen na obětí "Prosím".

"Do zimy zůstanu.Pak potřebuji odejít,ale vrátím se" zašeptala.
Hezky s úsměvem "Vrátíš se? Dobře".
"Už chci jít do pokoje. Jsem unavená" říkala lehce ospalým tónem.
Zero se znepokojivě usmál "A nechceš se raději po těch dneh v posteli umýt.Matka ti pomůže.Nebo já jestli chceš"

Bohužel ho Dayna zklamala "Dobře. Stejně chci s tvou matkou mluvit".
"Řeknu jí to" pomohl jí do domu a šel pro matku "Matko,prosím pomohla,by jsi Dayně se umýt. Stále je slabá." vysvětloval. Milá Valencie přikývla. O něco později v koupelně spolu Dayna a Valencie mluvily "Valencie jste moc milá. A proto doufám,že mě pochopíte. Ráda,bych tu zůstala,ale mohu jen do zimy. Mrzí mě to".
"Dayno,rozumím jen tomu,že se bojíš.Nechceš náš ohrozit a za to ti děkuji,ale i já žádám,aby jsi zůstala".
Dayna netušila,proč z toho měla radost "Dobrá tedy.Jenom mi dejte pár dní. Dva dny cesty na koni odtud jsou lidé,kteří by mohli vědět o mé rodině a vrátit mi vzpomínky".
"Tak to jsi chtěla. Čtyři dny tu nebýt a hledat" odkašala si "Ráda ti dám koně. Ale proč mého syna nevezmeš sebou?" Valencie měla zvláštní pocit.
"Protože mou tvář v boji nemusí vidět" kamenný výraz ve tváři Dayny se zdál děsivý.
"Promluv si s ním" prosila Valencie.
Dayna se zasmála "Dobře stejně je za dveřmi...Zero pojď sem". Dveře se s tlumeným skřípotem otevřely. Zero vešel do místnoti s rukou přes oči. Obě dvě se rozesmály a jednotným hlasem řekli "Dej tu ruku dolů,vždyť není nic vidět". Uposlechl a začervenal se "Ma-mami mohla,by jsi odejít?". Ta ochotně opustila místnost. Dayna se přikrčila ve velké dřevěné vaně vypadající jako sud "Pojď blíž. Nebo lépe....pojď se také umýt. Celé ty dny jsi ode mě neodešel". "Ale nevadí to?" Zero se bál,že se stane něco nevhodného. Dayně se zdálo vše jak má být "Jen pojď".

Šel blíž,chtěl vlézt do vany,když ho Dayna zastavila "Od kdy se koupeš oblečený?". Zastyděl se a šel se vysvléct.
Voda byla příjemná. Celou koupelnu zahalovala pára. Rozmlouval jí odchod. Ona odmítala. Nakonec se dohodli. Odjedou oba a Zero na ni počká než to vyřídí a pak pojedou zpět. "Aaaa" Dayna vykřikla. Zero se lekl "Co se děje?". Dayna se ještě víc skrčila "Ruka...tvoje ruka.To nic jen jsem se lekla".Chvíli trvalo než Zero pochopil situaci. Nevědomky položil svou ruku na její levé ňadro...ryhle dal ruku pryč "Odpusť mi. Já nechtěl....teda ne,že bych nechtěl jenom jsem no,já...." zasekl se.
"Říkala jsem to nic. Jen jsem se lekla. Všechno v pořádku" Dayna se ho snažila utišit.
"Ale příště mě nelekej,když to uděláš znovu" Dayna se stále víc krčila. Zero ji chytil a zvedl hlavu nad hladinu. Pomalu usínala. Bez dívání ji zvedl usušil a oblékl. Nakonec ji uložil do postele. Probudili ji kroky při jeho odchodu.
"Zůstaň tu. Je tu zima" požádla o společnost.Zero si nebyl jist. Lehl si k ní zády a mlčel. Objala ho. Lekl se "Netiskni se tak. Tvůj hrudník se mi tiskne na záda". Dayna jednoznačně dala najevo nezájem "Chci tak být. I když nemohl,by jsi se otočit a obejmout mě?". Neváhal ani vteřinu a objal ji. Zrovna jí chtěl něco říct,uslyšel lehké nádechy,usnula. Po chvilce i jemu ztěžkla víčka.

"Pomoz mi prosím.....Pomoz jim" Dayna opět mluvila ze spaní.
"Pšššš,jsem u tebe,všechno je dobré" tiše ji uklidňoval. Přestala sebou škubat. Otevřela oči "Už zase jsem křičela? Budím tě? Omlouvám se"
Pevně ji stiskl "To nic,nebudíš.A neřičíš jenom jsi něco tiše říkala,bál jsem se o tebe".Políbil ji na čelo. Znovu usnuli.Probuzení bylo veselé. Valencie je začala Zera lechtat "Koukej vsávat,kdo pomůže dědečkovi?". Se slzami v očích od smíchu se vyškrábal na nohy "Promiň mi,maminko". Starý pán se nezlobil. Jason se v krámku také činil. Valencie se k nim přidala na pár chvil než odešla do zahrady.
Dayna nechtěla nic nedělat. Uklidila pokoj,pomohla v zahradě se sázením nových květin i s přípravou svačiny.
Nakonec doplnila bylinky v krámku přesně na místa,kde mají být a ujistila se ,že jsou roztřízené.. Na odpoledne nachystala oběd. Vonělo to náramně i vypadalo...jenže co je to? "Dayno,co je to za jídlo?" zajímal se starý pán.
Usměvavá Dayna odpovídala "Nebojte se,toto jídlo jsem se naučila již dávno. Lidé ze severu ho jedí stále.
Jenom trocha brambor,koření a zeleniny a o svátcích je tam i maso. Snad vám to bude chutnat". Váhájíc se podívali na jídlo. Neradi,by ji urazili,malinkými sousty ochutnávali. Nevěděli k čemu tu chuť přirovnat. Chutnalo dobře,jenže neobvykle.
"Dayno,z čeho jsi vykouzlila to jak to chutná?" Jason položil trošku bláznivou otázku.

Dnes se cítila moc dobře,pak se chytila za hlavu a skrčila se. "Bolí mě hlava...to nic zůstaňte sedět" upozornila je ať zachovají klid.
Po chvilince se zase narovnala a vypadala,jako by se nic nestalo.
Se zaujetím se zaptala "Stalo se něco?".
Zero a jeho rodina jen vyděšeně koukají přímo na ni. "Ehm...ne nic" zavrtěli raději hlavou. Po jídle sklidila ze stolu a vrátila se do pokoje. Lehla si na postel a úlevně vydechla.Po pár minutách se Zero dostavil..přesně jak čekala "Jak ti je?" otázal se jí. "Dobře...už mně ani hlava nebolí" poznamenala. Čímž sdělila,že ví,co se dělo v kuchyni.
Popošel blíže. Nakonec se rozhodl si vedle ní sednout. "Opravdu? A proč tě rozbolela?" položil dotaz váhavě. Otočila hlavu směrem k němu "Nevím proč...hlavní je,že už jsem v pořádku" konstatovala. Jediným pohledem ho donutila neříct na to nic. Stáhla ho dolů a hlavu si opřela o jeho hruď. Nic nenamítal. Jen ho znervózňovalo jak se na něj tiskne.Zase usnula. "Eh" povzdychl si. Připadal si jako obří polštář. "Já" zašeptala tiše ze spánku "Tě vážně miluju". Něžně se usmál a pohladil ji po vlasech "Já tebe také".
Spala v jeho náruči. Je u něj vážně blízko. Po asi dvou hodinách otevřela oči. "Už jsi vzhůru?" uslyšela Zerův hlas. Temné oči ho pozorovaly a touha v nich ho přesvědčila,že se něco děje. Natáhla se k jeho rtům. Políbila ho a s rudými líčky si zase lehla. Zero si ji přitáhl výš. Začal ji vášnivě líbat. Šaty posunul rukou nahoru. Přetočil se nad ni a rukama se zapřel vedle ní "Dovol mi dotýkat se víc" pravil toužebně. Dveře byli zamčené. Dayna se na něj dívala a netušila jak reagovat "Já-já,dobře" rozhodla se. Sklonil se k ní a motýlími polibky zasypával její krk. "Ah..." vydechla tiše. Zašeptá jí "Zníš překrásně...dovol mi slyšet víc" v jeho hlase bylo slyšet jané vzrušení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama